Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Hledám nahý zadek ze Slovenska!

27. září 2015 v 12:29 | Judi |  Mé kecy a názory
Někdy se vám mohou stát takové věci, že si řeknete "to snad není možný!" Třeba když pomůžete chytit zloděje, který právě okradl nebohou stařenku, nebo pomůžete člověku, kterého popadl záchvat, nebo když vám evakuují školu, protože tam někdo nahlásil bombu. Nic z toho se mi nestalo, když nepočítám, že jsem přihlížela zneškodnění zlodějky v supermarketu (a to jsem ani tomu nenapomohla, protože chodím o berlích. Možná leda kdybych se na utíkajícího zloděje zahákla tou holí a usmýkala ho k smrti).

Můj život je ochuzen o náhody nebo spontánní činnosti. Já mám všechno naplánované jako jízdní řády a snažím se to tak plnit. Nesnáším překvapení typu "na něčem se domluvíme a on/a mi pět minut před srazem napíše, že nedojde". Ale díky některým bílým vranám můj život není úplně bez náhod.

Zrovna před týdnem jsme s komorním orchestrem jeli na Slovensko, kde jsme byli jako hosté pozváni na soutěž Divertimento Musicale 2015. Cestovali jsme pronajatým autobusem, který měl vzadu výhled (některé autobusy tam mají reklamu nebo závěsy, nebo tam nemají nic), a protože cesta byla dlouhá, napadlo kamaráda Lukáše, že budeme mávat na auta za námi (byla jsem tam já, kamarádka Anna a on). Nikdy bych to nečekala, ale hned s prvním autem jsme se spojili. Cestoval tam nějaký pár, muž a žena tak do třiceti let, smáli se a ochotně nám odpovídali stylem "napiš odpověď na A4 co největšími písmeny". My jsme opravdu tímto stylem nějakou chvíli komunikovali! Dokonce jsme si i volali, Lukáš nás představil jako hudební těleso, které jede vystupovat do Rimavske Soboty, slečna nám odpovídala, že taky někam jedou (ale kam, to už si bohužel nepamatuji).
Po chvilce příjemné komunikace jsme se rozloučili a náš autobus sjel z naší společné cesty, a u zadního okna jsem zůstala já a Anna. Ta obdivovala kopcovité prostředí Slovenska, dokud se za náš dopravní prostředek nedostala bílá dodávka, ve které seděl jeden vysmátý chlap za volantem, vedle něj vysmátý kamarád, a u okna seděl vysmátý... zadek. Vážně to byl holý zadek jednoho z těch vtipálků. Zatímco nám spadla pusa překvapením skoro až na zem, ti se v autě nemohli smíchy pomalu ani nadechnout, a než jsme svolaly ostatní, odbočili a už jsme do jejich auta neviděly.

Chápejte, že u holky, která nechodí do barů nebo diskoték, nebydlí ve velkém městě, a když už je ve velkém městě, nezůstává tam až do rána, kdy opilci chodí z podniků, je tohle něco, co prostě normálně neuvidí (teda, ne, že bych to ještě někdy chtěla vidět). Tento zážitek se nemůže srovnávat s narozením dítěte, s duhou, ani s výhrou v loterii, ale je to něco, co si budu pamatovat asi do konce života, a až to budu vyprávět kamarádům, ti budou čumět, zakrývat si ústa, obracet oči v sloup a říkat: "To snad není možný!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama