Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Září 2014

Kdo v srdích žije, neumírá

11. září 2014 v 11:57 | Judi
(Nenávidím náš internet. Dva týdny nejel vůbec, potom asi tři dny výborně, a teď zase stávkuje. Takže tento článek, který jsem si chtěla uložit, zmizel a píšu ho znova. -_- Už mě neskutečně sereš, internete.)

Nejdřív, pár slov na úvod než se dostanu ke skutečnému důvodu tohoto článku. Celkem dlouho jsem sem nic nenapsala, ani třeba, jak dopadlo naše soustředění, protože jakmile začalo září, mám starostí nad hlavu. Abych nezapomněla něco koupit, něco zaplatit, tohle se naučit, o tamto se postarat. Je toho dost, a když přijdu domů, jsem ráda, že nemusím nic dělat a nestarat se.

A teď k tomu, kvůli čemu si tady chci vylít srdíčko - odešel jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě. Samozřejmě, patřil do rodiny, a i když jsem ji moc neviděla, měla jsem ji ráda. Jde o mou tetu, sestru od mého otce, a matku od mho bratrance. :-) Zemřela náhle v pondělí tohoto týdne. Ještě si vybavuji, jak mi můj strýc, její manžel, o půl dvanácté volal, jestli bych mu nepředala taťku. Připadá mi, že jsem na něj byla hnusná, protože mi volal z cizího čísla a probudil mě, a já k cizím probouzejícím lidem moc vstřícná nejsem. :-) Teď mě to moc mrzí, když vím, co nám chtěl sdělit a jak se u toho musel cítit.
Dobře, ale to jsem ještě nevěděla, o co jde, tak jsem se vyhrabala z postele a otci, bdícímu u televize, jsem hovor předala. Po pár vyřčených slovech okamžitě vypnul televizi. Přišla za námi i mamka, kterou hovor probudil, a stačilo pouze jedno slovo, které nám všechno prozradilo. "Kdy?"
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka: Teta byla nemocná, jednou prodělala i rakovinu a teď tři roky trpěla, protože jí uřízli kus nohy po kotník. Ale to stačilo, aby se její psychický stav zhroutil, a bohužel, i ten fyzický. Byla na tom velmi špatně, celá bledá a unavená, často ji postižení bolelo. I když oblítali spoustu doktorů, kvůli ještě nezahojené ráně nemohli nic dělat.
Ale co ji zradilo, a kvůli tomu zemřela, byly její ledviny. A protože jsme věděli, jak vypadala a čím vším prošla, tak trošičku jsme konec čekali (ale tedy, ne tak brzy... a já jsem si to nehodlala připustit).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seděli jsme u stolu a zapalovali svíčku. Mamka brečela, tak, že nebyla schopna mluvit, táta jen zíral a pak schoval tvář do dlaní. Chvíli mluvil. O tom, že bysme měli odpustit, i když není tetě co odpouštět. O tom, jak byla hodná, jaká to byla žena. A vzpomínal, jak vypadala v kroji.

Ještě teď, několik dnů po její smrti, mi to občas připadá pouze jako sen. Jako že to není pravda. Že si neuvědomuji, že už neexistuje. Ale vždycky se vrátím do reality.
Pokusila jsem si vzpomenout na tetu, co si ji pamatuju. Jak mi léčila zranění, jak mi vařila. Jak na chatě u táboráku chtěla, abych zazpívala, a protože jsem nechtěla, slíbila, že bude zpívat se mnou, ale nezpívala, dělala, že zapomněla text. To ještě mohla chodit, a já byla dítě. Jak k nám chodili na návštěvu, a my k nim, jak jsem jí hrála! Už mě nikdy neuvidí v kroji, nezahraju jí, nemůžu ji pozvat na svůj absolventský koncert. Myslím, že by byla pyšná.
Jsem ráda, že jsem jí dokázala říct, že děkuji za její péči, a hlavně, že ji mám ráda. Škoda, že neví, jak mi chybí. Proč jsi mi musela odejít...
Zítra mě čeká pohřeb. Už vidím, že budu bulet a kvůli zachování posvátného ticha v pohřební síni se ani nevysmrkám a radši se udusím, abych nerušila.
Proč to musí být tak nespravedlivé? Minulý rok mi umřela milovaná fenka, poté dědeček (otec naší rodinné známé, ale já mu přesto říkala dědo), a teď teta. Někteří lidé smrt nezažijí v rozmezí deseti let, u mě to už je pátá smrt někoho známého ve dvou letech.

Teto, to co jsem chtěla, už jsem ti stačila říct, a jsem za to ráda. Mrzí mě, že neuvidíš další postupy v mém životě, přála bych si, abys měla radost. Ale doufám, že tě už nic nebolí a alespoň v naších myslích budeš stále s námi.