Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Srpen 2014

Reklama na všechno jiného, jen ne na ticho

24. srpna 2014 v 22:42 | Judi |  Mé kecy a názory
V následujících dnech mě čeká soustředění s cimbálovou muzikou, a když jsem si náhodou vzpomněla na písničku "Reklama na ticho", řekla jsem si, že naše soustředění vždy bývá všemožné, jen ne tiché. Jezdíváme na malou chatu, dál od civilizace, bez wifi a telefonního signálu.
Z toho, co si pamatuju, bude to probíhat zhruba takto:

Za dobrotu na žebrotu aneb Místo pomocnice za zlodějku

21. srpna 2014 v 10:00 | Judi |  Mé kecy a názory
Já jsem vždycky hodně žila s jakousi naivitou (asi). Prostě, doma mě učili, že pomáhat ostatním je slušnost a je potřeba. A taky mě naplňuje dobrou náladou. Když někomu pomůžu, vystačí mi pak ten skvělý pocit nápomoci alespoň další půlden (než se něco podělá natolik, že mi to tu náladu zase zkazí), třeba když jsem našemu slepému profesorovi pomohla přes cestu, nebo paní s kočárkem z šaliny... Nebo když pustím staršího člověka sednout. Jenže, pro dobrou náladu, to chce i spolupráci toho druhého. Úsměv a poděkování je v tomto případě vítězná kombinace.

Ovšem, ne všichni ale potřebují pomoct. Poprvé se mi to nevyplatilo v mateřské školce, kdy jsem chtěla s klukama uklidit hračky, a nesla jsem jim tam velkou zelenou kostku. Když mě učitelka uviděla, křičela na mě, co si to sakra myslím a jestli jsem snad kluk. Po mé negativní odpovědi pokračovala s tím, že ať tedy přestavu otravovat a jdu na svačinu. Od té doby mám celkem problémy někomu pomáhat, protože to celkem dost ranilo moje city a cítila jsem se hrozně. A včera se to opakovalo.

Jak jsem šla darovat krev...

19. srpna 2014 v 16:57 | Judi |  Mé kecy a názory
Poslouchám: Lucie - Amerika
Čtu: Trilogie Město (Darren Shan)

Konečně mi je osmnáct, a můžu toho využít. Už asi tři roky chci jít na darování krve a plazmy, a posledních pár měsíců přemýšlím i o kostní dřeni (ale tu mi přítel neschvaluje, a i mě přijde velmi riziková - ještě se rozhodnu).
A prostě ze dne na den jsem se rozhodla - ano, zítra půjdu!
Takže jsem se dnes probudila v sedm ráno a v kolem deváté už jsem byla ve Fakultní Nemocnici Brno Bohunice. Chvíli jsem čekala na vrátnici, kde mi milá paní dala dotazník a informace pro nováčky, vzala mi mikinu, a já šla vyplnit papír o svém zdravotním stavu. Po zkontrolování papíru sestrou bylo, až na malou nesrovnalost, v pořádku, a já šla na odběry, které měly rozhodnout, zda jsem k darování vhodná.

Hádej co vidím... Malý vůz!

3. srpna 2014 v 23:54 | Judi |  Mé kecy a názory
Touhle větou jsem přítele dováděla přítele k šílenství nejen v planetáriu, ale i na posezení na balkoně s domácí pizzou. Ty asi tři dny totálního volna byly pro mě nejvýjimečnější v roce a nejspíš taky totálně nezapomenutelný.
Začalo to v pátek, přijela jsem pro něj do práce a měla jsem pro něj malé překvapení. Během cesty do centra Brna však stačil uhodnout, že ho čeká výlet na Kraví horu - koupila jsem lístky do planetária. A byl nadšen, doufám tedy, že to nebylo hrané.
Cestou se nám ještě podařilo se zúčastnit záchrany zdrogovaného muže - pravděpodobně bezdomovce. Ležel v podchodě, jedna žena volala záchranku, muž mu kontroloval tep. Téměř nereagoval, pěnu v hubě, no pěknej odstrašující příklad.