Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Veveří

3. července 2014 v 19:06 | Judi |  Mé kecy a názory
Ještě před týdnem jsem se s kamarádkami vykašlala na zbytkový třídní rozvrh a udělaly jsme si výlet. A kam? Na Veveří!




Náš výlet nezačal zrovna šťastně - deštěm. Část cesty jsme šly pěšky, protože moje kámošky neměly šalinkartu jako já, a deštník měla pouze jedna z nás (já jsem to ale nebyla - deštník nenosím už X let). Tak trochu jsem děkovala, že jsem se nenechala oblbnout raním počasím, kdy asi v šest hodin ráno svítilo slunce a na nebi ani mráček, a že jsem si vzala ty dlouhé rifle, a ne kraťasy a baleriny, jak jsem uvažovala. Ale během těch asi dvaceti minut, co jsme schly v tramvaji, déšť ustoupil a pokračování probíhalo relativně v suchu.
Zamířily jsme k parníku. Už se tam dělaly další skupinky, přesně těch lidí, které nemusím: mateřská školka (nemám moc v oblibě malé děti), teenageři tak ze sedmé třídy (aneb drzá hovádka) a klub důchodců. Naštěstí jsem se s nimi nedostala do konfliktu a senioři byli moc milí lidé, narozdíl od puberťáků, kteří nás ještě k tomu naštvali tím, že měli zadarmo vstupné na hrad. Z jakého důvodu, to opravdu nevím.
V parníku nastal další menší problém - na studentské průkazy nedělali slevy, se kterými jsme počítaly (ale to bylo zaviněno naší špatnou všímavostí). Já měla štěstí, šalinkartu brali, ale kámošky platily dvakrát víc. Najednou se změnil cenový řád naší cesty, což byl průšvih. Kamarádka Ž. totiž nemá peněz na rozhazování a na výlet si šetřila přesně, aby jí to vyšlo, a najednou byla cesta dvakrát dražší. Na parník i na hrad se dostala, díky naší podpoře, ale nesnáší půjčování a tak byla polovina naší cesty zakaboněná a neměla dobrou náladu.

Cesta parníkem trvala asi padesát minut a pak dalších dvacet minut než jsme se dostaly k hradu. Trochu jsme se porozhlédly, na ochozech, nádvoří, přístupné věže a místnosti. Pokoušela jsem si vzpomenout, co mi o tom říkal taťka - zamlada tu totiž studoval, když hrad spadal lesnickému učilišti, a pamatovala jsem si, jak říkal, že kolem něj při rozcvičce běhali kolečka. Bohužel, hrad byl tímto "vypůjčováním" celkem poškozen. Asi pouze jediná místnost se mi opravdu líbila, a to byla ta s freskami na stěnách. (Kvůli financím jsme si zaplatily jen tu kratší prohlídku, takže nevím, v jakém stavu jsou další části hradu).
Po prohlídce jsme si sedly na "oběd" - rohlíky, bagetky, muffiny - co jsme si donesly, to jsme jedly na lavičkách a mluvily. Během jedné řeči, se Ž. najednou ohnala, rychle vstala a začala v malém kruhu zdrhat. Všimla jsem si, že za ní letí něco velkého, černého - inteligence šla na ústup a já se o to snažila taky. Možná bych utekla, kdyby mi noha nezavadila o lavičku a já nezakopla a neshodila tu lavičku na sebe. Jediná M. zůstala v klidu a zvedla lavičku. (Zkuste si to představit - nějaká holka najednou začne utíkat dokolečka, křičet a ohánět se po něčem, co skoro nevidíte, a další se málem zabije o lavičku při pokusu utéct.) No, smály jsme se tomu ještě po zbytek celého dne. :D
Cesta zpátky k přístavu nám trvala dvě a půl hodiny, protože jsme šly pěšky. Já, co pohyb moc nemusím, zvlášť chůzi, jsem ale byla příjemně překvapená, protože to uteklo rychle. Ono, když u sebe máte dvě super kamarádky a bavíte se - a přitom jdete skoro celou cestu po rovnice -, pak to jde vždycky snadno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama