Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Peklo jménem Osvětim

31. května 2014 v 10:33 | Judi |  Mé kecy a názory
Minulý týden jsem měla možnost s mou třídou jet na výlet do Polska do jednoho z nejznámějších koncentračních táborů, do Osvětimi. Byla jsem velmi zvědavá, protože mě zajímá druhá světová válka obecně, osudy židů a deportovaných lidí, o to víc jsem se těšila zrovna do Osvětimi, i když to může znít zvláštně.
Cesta nám trvala asi čtyři hodiny a kolem druhé jsme přišli na řadu. Náš průvodce uměl perfektní češtinu (narozdíl od jedné dívky, kterou měla jiná česká třída, ta s tím měla trochu problém).
Jako první jsme viděli tu slavnou bránu s nápisem Arbeit Macht Frei a prošli jsme na nádvoří. Kdysi se tu řadili vězni když šli z práce a stáli tam tak dlouho, dokud je esesáci nespočítali. Nejdelší počítání trvalo až 19 hodin! Když se zjistilo, že někdo utekl, vybralo se deset náhodných lidí, kteří šli za trest do hladomorny nebo byli před zraky ostatních pověšeni.


Pokud jste udělali něco, co se Němcům nelíbilo (a pokud jsem dobře pochopila, mohlo to být skoro cokoliv), za trest jste šli do malé místnosti (90x90cm), kam vás nacpali nejméně čtyři s minimálním přívodem vzduchu. Esesáci do těchto místností vždy narvali tolik lidí, aby se nemohli ani posadit a pořádně usnout, takže ráno šli zase do dolů nevyspalí, 12 hodin bez přestávky běhali a po návratu se tam vrátili. Mělo to takto trvat tak 14 dní, ale opravdu jen málokdo vydržel, většinou rychle umírali.
Dále jsme byli uvedeni do jedné z těch vězeňských ubikací, která byla zrekonstruována na muzeum. Spousta fotek, i oblečení a pozůstalosti. Nejvíc mě zasáhly asi fotografie s malým dítětem, které přežilo pokusy doktora Megeleho, poté vyhublých lidí až na kost (průměrná váha v táboře bývala kolem 30kg!) a malých dětí, které do tábora přišly na smrt. Na stěnách chodby byly fotografie dospělých lidí, které se našly, a datumy jejich příjezdu a smrti. Někteří zemřeli ještě ten den, kdy se do tábora dostali, další měli štěstí a přežili dalších pár týdnů nebo měsíců. I když, dá se v tomto případě mluvit o štěstí?
Dalším ze zajímavých míst byla popravčí zeď, kde stříleli vězně do týla. Byla tam spousta památečních věnců, i od ministerstva ČR jsme tam našli. Kousek od toho byl další mučednický nástroj - kůl s malým hákem na zavěšení. To vám svázali ruce za záda a za ně vás pověsili, no... A pod vaší vahou jste se vykloubili ruce. Ovšem, potom jste nebyli práceschopní, takže jste šli na popravu.
Mimochodem, mezi pozůstalostmi vězňů se našlo i několik tun lidských vlasů. Dvě tuny z nich byly dokonce vystavené. Průvodce nám řekl, že z nich Němci dělali látku, která se prodávala a tak vlastně vydělávali.
Asi vrcholem výletu byla prohlídka samotné plynové komory. Nesmělo se tam mluvit, protože to bylo pietní místo, a tak nám průvodce mlčky ukazoval, kudy esesáci sypali Cyklon B. Uprostřed místnosti byla velká kytice. A když jsem si blíže prohlížela oprýskané stěny komory, přísahala bych, že jsem tam viděla i drápance od toho, jak se lidé dusili a snažili se dostat ven. Bylo to velmi strašidelné, stát na místě, kde se za několik minut zplynovalo asi 800 lidí. A hned vedle byly spalovací pece...
Cestou zpět k autobusu jsme ještě viděli vilu Rudolfa Hesse a šibenici, na které ho pověsili. A jelo se do mnohem většího komplexu, do Osvětimi II. - Birkenau. Zírala jsem, jak obrovské to je místo. Třikrát větší než předchozí tábor, doprostřed vedly koleje a byl ohraničen dráty nabitými elektřinou. Tam jezdili vězni v celkem malých dobytčích vozech a muselo se jich tam vlézt 80 (pro představu - už tak čtyřicet lidí by se tam těžko hnulo), na nádraží nechali své věci (které byly prošacovány a ukradeny) a lékař je rozděloval do ženských táborů, mužských táborů a ty, kteří šli na smrt. V této chvíli se mi vybavily dobové fotografie, které visely v předchozím táboře, protože bylo dost dobře možné si představit, jak lidé, vedení do plynu, šli dozadu toho komplexu, kde se tyčily dva vysoké komíny od spalovacích pecí.

Co k tomu říct. Byl to ohromný, působivý zážitek, který je důkazem toho, čeho jsou lidé schopni. Ubližovat sami sobě, ubližovat druhým. Když odděláte postavení, náboženství, či barvu pleti, jsme stejní. A stejně se dokážeme masakrovat. A to nebyli jen Němci, to nebyla jen druhá světová! Byli to i Rusové (Stalin), jaké kruté mučednické nástroje a tresty byly ve středověku!
Až mě z toho mrazí...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kumii ^^ Kumii ^^ | 6. června 2014 v 7:35 | Reagovat

Jo... Nebyli to jenom oni, co tak hezky zabíjeli lidi, bylo to i ve staré Jugoslávii, kde se válčilo po druhé světové o.o *je chytrá z hodin zeměpisu :D*

Já jedu do Osvětimi příští rok :< Chju, ale taky se těším... Akorát mám k tomu asi trochu... jiné důvody, než kdokoli jiný... Protože se mi strašně líbí ty stavby, co tam mají >.> No, jsem zvědavá, co to se mnou pak udělá, jestli na to budu nahlížet jinak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama