Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Slohová práce - Krajina v bouři

21. května 2013 v 19:05 | Judi |  Když beru do ruky tužku/foťák...
U nás ve škole byl opět vyhlášen datum slohovek - tentokrát byla témata např. charakteristika (emo, ghotic, atd.), popis pracovního postupu (táborák) a téma, které jsem si vybrala já (a spousta dalších lidí), bylo líčení krajiny v bouři.
Slohovka je v celém článku, snad se bude líbit ;-)



Bouře je jeden z přírodních úkazů, které si dokážou vybudit respekt snad u každého člověka. Nedovedu si představit, že bych v tento čas měla být někde venku, o to víc obdivuji statečné fotografy, kteří dokážou sílu bouře a rychlost blesků zachytit. Neopatrného člověka však může tento rozmar počasí i zabít.
Nejčastější jsou bouřky v létě, většinou však ani nepoznáte, že se něco blíží. Slunečné počasí, nebe bez mráčku, snad tu a tam se objeví nadýchaný obláček. Všímavější člověk však pozná, že je něco jinak, než by mělo být - čím dál víc větší dusno, jisté napětí ve vzduchu. Ptáci ztichnou a všude je až strašidelné ticho - takzvaný klid před bouří. Nebe, které bylo do této chvíle azurově čisté, se začne plnit temnými mračny. Během chvilky to musí přijít.
První kapky ztěžka dopadají do trávy. Brzy se strhne prudký déšť, který bičuje vše, co mu přijde do cesty. Vítr ohýbá stromy a keře, slabší větve láme a než dopadnou na zem, unáší je tím nečasem. Slabé, ztrouchnivělé nebo nemocné dřeviny také tuto zkoušku nemohou zvládnout. Jako padlí válečníci se poroučejí k zemi.
Nebe je černé, mračno jako by bylo čím dál níž a níž. Mezi už tak ničící déšť a vítr se zapojuje i hrom. Nebeské tympány ukazují svou sílu a hrozivě dávají najevo, že s přírodou není radno si zahrávat. Temnou oblohu rozčísne blesk. Je to jediné světlo v tomto úkazu, je ale nejnebezpečnější z nich. Člověku se při pozorování tohoto úkazu tají dech a naskakuje mu husí kůže - i přes jisté riziko a nebezpečí je to úchvatná podívaná.
Po nějaké chvíli je to nejhorší za námi. Bouře slábne, déšť ustává, mezi tmavými mraky se objevují sluneční paprsky. Vždy, když to vidím, naskočí mi v hlavě jediné slovo - naděje. Slunce vyhrává nad nevlídností, mračna se rozestupují a mizí - na nebi zůstává pouze pár bílých obláčků. Příroda jako by se nadechla, ptactvo začíná švitořit a zvěř vylézá ze svých úkrytů.
Já sama za sebe miluji přírodu. Nikdy mě nepřestane udivovat. Má nad námi moc, spoustu nám toho dává a dokáže ničit. Zasloužila by si lepší péči a víc respektu… Ale škoda, že si to ještě spousta lidí neuvědomila…
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama