Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Březen 2013

Dopis rodičům

2. března 2013 v 22:47 | Judi |  Mé kecy a názory
Vždy, když chci říct, jde mi to lépe, když si to napíšu, než když to mám říct, ale možná právě proto to teď píšu sem. Dnes jsem zažila silný citový zážitek, který tu ale nesmím kvůli osobním důvodům uvést, doufám alespoň, že pochopíte mé city i bez toho.

Mami a tati,

dnes jsem pochopila, jak velmi důležitá je rodina. Když jsem měla nějaký problém, šla jsem za nejlepší kamarádkou, za přítelem, ale na své rodiče jsem zapomněla. Přitom to jsou ti nejlepší lidé, kteří mě můžou vyslechnout a dát mi radu. Protože rodiče jsou opravdu jediní lidé, kteří vás nikdy neopustí, ať už provedete cokoliv, nezanevřou na vás (tím ale nechci křivdit přátelům).
Sledovali jste moje mě od kolíbky - slyšeli můj první jekot, viděli mé první kroky, učili jste mě první slova. Vedli jste mě do/z školky, do školy, došlápli jste si na každého, kdo mi dělal problém. Někdy jsme se ošklivě pohádali a špatně se to potom dávalo dohromady. Já si říkala, jací jste sobci, vy jste říkali, že jsem rozmazlená. I když jsem si o vás myslela hrozné věci, nikdy jsem je nemyslela vážně. Vždycky mi docházelo, že bez vás bych se ve světě ztratila.
Mám s vámi ty nejlepší vzpomínky. Máma byla ta, co mě neustále zakazovala řetízkový koloč - a táta byl tím, kdo mě na něj poprvé vysadil. Vždycky jste se snažili o to, abych jednou dokázala stát na vlastních nohách a za to jsem vám velmi vděčná.
Dnešek mi ukázal, jak je důležité, aby rodina držela spolu. Dali jste mi spoustu dobrých rad, i když jsem vám řekla pravdu, nezanevřeli jste na mě a poradili mi. Vy jste se naopak nebáli mi důvěřovat a svěřili mi osobní věc, která se jen těžko přiznává. Vidět svou mámu plakat je jedna z nejhorších věcí, co kdy může být, i když jsem ty slzy nezpůsobila já a slibuji, že se pokusím pomoct, jak bude v mých silách.
Ty nejryzejší city se většinou těžko dávají najevo a někteří se za to možná stydí, ale já miluji svoje rodiče, za všechno, co pro mě udělali, za radostné chvíle, ba i za hádky, protože mě utvářeli takovou, jaká jsem teď.

A... Možná to všechno jednou vypíšu a dám vám to přečíst.
Nebo... Se možná přemůžu a to, co cítím a píšu sem vám řeknu i osobně.

Vaše dcera,
Jitka