Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Miluji svou mámu (i když je to s ní občas na palici)

20. srpna 2012 v 13:32 | Judi |  Mé kecy a názory
Musím říct - pěkný téma na TT. Zrovna se mi hodí, protože nedávno jsem uvažovala, co k mamce vlastně cítím.

Jako každý člověk jsem i já dospěla do toho nesnesitelného věku nejen pro nás samotné puberťáky (divné nálady, pupínky snad všude, tělo se mění, občas i hlas...), ale je to jistá hrozba i pro naše okolí a nejvíc pro rodiče.
Jestli se puberťáci začínají chovat vzpurně a hádat se se svými rodiči, nejsem výjimkou. Myslím, že všichni budeme rádi, až tohle období skončí.

Kdoví, jestli. Může to být i tím, že já a mamka (obě znamení Lev, tedy obě se snažíme mít navrch) jsme výbušné a pohádáme se kvůli každé maličkosti. No a mamka začne na tu maličkost nabalovat i to, co s ní vůbec nesouvisí, ale všechno má jeden jediný původ - že je to moje chyba. Já se začnu bránit a už je malér na světě. Mamka začne křičet, urazí se pošle mě pryč a většinou jde na balkon a na uklidnění si dá cigaretu.
Mě nejvíc dokáže naštvat, když mi vyčítají za co nemůžu (třeba jak jsem rozmazlená - nic proti, ale to rodiče mají na svědomí mou výchovu, ne já!) a nebo když mi křivdí (že vůbec necvičím, nehraju... Přitom já to dělám! Ale kdybych měla čekat na ně, až se vrátí domů, aby si mě poslechli, tak bych musela čekat do osmi a ne, já tak dlouho a ještě do večera čekat nehodlám).

Dnes ráno jsem si to taky pěkně zavařila (a nejspíš dala nové podklady k řečem, jak jsem rozmazlená). Ráno těsně po probuzení mě mamka požádala, jestli bych jí nepomohla s nákupem. Znáte to, člověk rozespalý a nic se mu nechce, ale po chvíli jsem se z pelechu vyhrabala a šla si pro kraťasy. Byly v koši, vyprané a nevyžehlené. Mamka na mě se zvýšeným hlasem řekla, ať si vezmu riflové tříčtvrťáky, přece nejsem tak blbá, abych si brala něco nevyžehleného. Ohradila jsem se, že si můžu vzít co chci, a už byl oheň na střeše. Mamka práskla dveřmi a šla si na nákup sama.
Když se vrátila, vypadala že už je vyřvaná. Tak jsem jí trochu pomohla vyskládat nákup a za chvíli mě požádala ať jí nastrouhám cukýny. Odskočila jsem si pro gumičku a pro mobil se sluchátkama (já miluju, když něco dělám a do uší mi hraje hudba). Já už ani nevím jak, ale ve spojitosti s těmi sluchátky jsme se zase začaly hádat, až to vyvrcholilo tím, že na mě zařvala ať jdu pryč. Tak jsem šla.

Ano, mezi námi jsou hádky celkem často, skoro bych řekla na denním pořádku. Chvílema rodiče opravdu nenávidím, téměř je proklínám a přeju si, abych už nemusela bydlet s nimi.
Ale ve skrytu duše vím, že je mám strašně moc ráda i přes časté roztržky. Například před pár dny...

Já a táta, oba jsme byli doma. Čekali jsme na mámu, až se vrátí z práce. Byl už večer a já se šla kolem osmé vykoupat a o půl deváté jsem byla zase u počítače. Nedělala jsem si žádné starosti, myslela jsem, že mamka došla během mé koupele. Ale kolem čtvrt na deset přišel taťka ke mně do pokoje.
"Nevolala ti mamka, že se dneska zdrží v práci?"
(Máma byla na mobil nedostupná, rozbil se jí a zavolala mi pouze jednou z firemního.)
"Ne, proč?" otočila jsem se na něj a náhle mi to docvaklo. "Ona ještě nepřišla? Myslela jsem, že už je doma."
"Ještě nepřišla," zavrtěl táta hlavou a odešel.
To byste nevěřili, krve by se ve mě nedořezal. Hlavou se mi začaly honit představy, co se mamce mohlo a může stát a začala jsem být strašně vystresovaná. V tu chvíli mě napadlo všechno, co jsem jí kdy chtěla říci. Že ji moc obdivuju, že všechno zvládá a že ji opravdu miluju! (Jako rodiče, samozřejmě.) Kolem desáté jel táta na nádraží, jestli nepřijela vlakem později. Jakmile jsem byla sama, začaly mi téct i slzy!
Zazvonil mi mobil, volal táta.
"Jituš, vzpomněl jsem si, že maminka dnes šla na nějaký večírek, takže nejspíš pravděpodobně přijela tímto vlakem. Neboj se."
V tu chvíli jsem začala mít obrovskou radost a zároveň jsem chtěla tátu tak trochu přizabít, že mě nechal se tak stresovat. Ale každý zapomíná. Jakmile přišla mamka domů, několikrát jsem ji objala a vlepila pusu. Smála se.

Mami, moc tě miluju, ale občas je to s tebou hrozně na palici. Ale neboj, se mnou taky a já to poznám, až budu mít svoje vlastní děti (ale teď jsem začal přemýšlet že místo dětí si spíš pořídím psa). Jsi ta nejlepší máma, kterou jsem kdy mohla mít. A tohle bych ti jednou chtěla říct.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Glambertden Glambertden | Web | 20. srpna 2012 v 13:58 | Reagovat

Ten poslední zážitek dokazuje, jak moc máš svou mámu ráda i přes to, že se spolu občas pohádáte :) Opravdu moc hezky napsané ;)

2 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 26. srpna 2012 v 12:23 | Reagovat

Dobrý článek. Dávám do výběru.

3 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 30. srpna 2012 v 12:08 | Reagovat

Líbí se mi, že v článku několikrát zaznělo, že i přes ty všechny spory máš mamku ráda. Možná to je vážně pubertou, takže se to časem zlepší. Vaše povahy to neusnadňují, ale důležité je, že obě víte, co pro sebe znamenáte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama