Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Srpen 2012

Miluji svou mámu (i když je to s ní občas na palici)

20. srpna 2012 v 13:32 | Judi |  Mé kecy a názory
Musím říct - pěkný téma na TT. Zrovna se mi hodí, protože nedávno jsem uvažovala, co k mamce vlastně cítím.

Jako každý člověk jsem i já dospěla do toho nesnesitelného věku nejen pro nás samotné puberťáky (divné nálady, pupínky snad všude, tělo se mění, občas i hlas...), ale je to jistá hrozba i pro naše okolí a nejvíc pro rodiče.
Jestli se puberťáci začínají chovat vzpurně a hádat se se svými rodiči, nejsem výjimkou. Myslím, že všichni budeme rádi, až tohle období skončí.

Kdoví, jestli. Může to být i tím, že já a mamka (obě znamení Lev, tedy obě se snažíme mít navrch) jsme výbušné a pohádáme se kvůli každé maličkosti. No a mamka začne na tu maličkost nabalovat i to, co s ní vůbec nesouvisí, ale všechno má jeden jediný původ - že je to moje chyba. Já se začnu bránit a už je malér na světě. Mamka začne křičet, urazí se pošle mě pryč a většinou jde na balkon a na uklidnění si dá cigaretu.
Mě nejvíc dokáže naštvat, když mi vyčítají za co nemůžu (třeba jak jsem rozmazlená - nic proti, ale to rodiče mají na svědomí mou výchovu, ne já!) a nebo když mi křivdí (že vůbec necvičím, nehraju... Přitom já to dělám! Ale kdybych měla čekat na ně, až se vrátí domů, aby si mě poslechli, tak bych musela čekat do osmi a ne, já tak dlouho a ještě do večera čekat nehodlám).

Dnes ráno jsem si to taky pěkně zavařila (a nejspíš dala nové podklady k řečem, jak jsem rozmazlená). Ráno těsně po probuzení mě mamka požádala, jestli bych jí nepomohla s nákupem. Znáte to, člověk rozespalý a nic se mu nechce, ale po chvíli jsem se z pelechu vyhrabala a šla si pro kraťasy. Byly v koši, vyprané a nevyžehlené. Mamka na mě se zvýšeným hlasem řekla, ať si vezmu riflové tříčtvrťáky, přece nejsem tak blbá, abych si brala něco nevyžehleného. Ohradila jsem se, že si můžu vzít co chci, a už byl oheň na střeše. Mamka práskla dveřmi a šla si na nákup sama.
Když se vrátila, vypadala že už je vyřvaná. Tak jsem jí trochu pomohla vyskládat nákup a za chvíli mě požádala ať jí nastrouhám cukýny. Odskočila jsem si pro gumičku a pro mobil se sluchátkama (já miluju, když něco dělám a do uší mi hraje hudba). Já už ani nevím jak, ale ve spojitosti s těmi sluchátky jsme se zase začaly hádat, až to vyvrcholilo tím, že na mě zařvala ať jdu pryč. Tak jsem šla.

Ano, mezi námi jsou hádky celkem často, skoro bych řekla na denním pořádku. Chvílema rodiče opravdu nenávidím, téměř je proklínám a přeju si, abych už nemusela bydlet s nimi.
Ale ve skrytu duše vím, že je mám strašně moc ráda i přes časté roztržky. Například před pár dny...

Já a táta, oba jsme byli doma. Čekali jsme na mámu, až se vrátí z práce. Byl už večer a já se šla kolem osmé vykoupat a o půl deváté jsem byla zase u počítače. Nedělala jsem si žádné starosti, myslela jsem, že mamka došla během mé koupele. Ale kolem čtvrt na deset přišel taťka ke mně do pokoje.
"Nevolala ti mamka, že se dneska zdrží v práci?"
(Máma byla na mobil nedostupná, rozbil se jí a zavolala mi pouze jednou z firemního.)
"Ne, proč?" otočila jsem se na něj a náhle mi to docvaklo. "Ona ještě nepřišla? Myslela jsem, že už je doma."
"Ještě nepřišla," zavrtěl táta hlavou a odešel.
To byste nevěřili, krve by se ve mě nedořezal. Hlavou se mi začaly honit představy, co se mamce mohlo a může stát a začala jsem být strašně vystresovaná. V tu chvíli mě napadlo všechno, co jsem jí kdy chtěla říci. Že ji moc obdivuju, že všechno zvládá a že ji opravdu miluju! (Jako rodiče, samozřejmě.) Kolem desáté jel táta na nádraží, jestli nepřijela vlakem později. Jakmile jsem byla sama, začaly mi téct i slzy!
Zazvonil mi mobil, volal táta.
"Jituš, vzpomněl jsem si, že maminka dnes šla na nějaký večírek, takže nejspíš pravděpodobně přijela tímto vlakem. Neboj se."
V tu chvíli jsem začala mít obrovskou radost a zároveň jsem chtěla tátu tak trochu přizabít, že mě nechal se tak stresovat. Ale každý zapomíná. Jakmile přišla mamka domů, několikrát jsem ji objala a vlepila pusu. Smála se.

Mami, moc tě miluju, ale občas je to s tebou hrozně na palici. Ale neboj, se mnou taky a já to poznám, až budu mít svoje vlastní děti (ale teď jsem začal přemýšlet že místo dětí si spíš pořídím psa). Jsi ta nejlepší máma, kterou jsem kdy mohla mít. A tohle bych ti jednou chtěla říct.

Už to nikdy nebude stejné...

14. srpna 2012 v 10:42 | Judi |  Když beru do ruky tužku/foťák...
Včerejší asi desetiminutovka. Já jsem opravdu zvláštní člověk, protože stačí opravdu trochu a moje srdíčko bolí...

"Jsou lidé, kteří vstoupí do našich životů a rychle zase zmizí. ... však chvíli zůstanou a zanechají v našich srdcích nesmazatelné stopy a my už nikdy, NIKDY nebudeme stejní."

A prázdniny jsou v čudu...

14. srpna 2012 v 10:34 | Judi |  Mé kecy a názory
... nebo alespoň téměř, ale co se dá stihnout za poslední dva týdny volného života? Ale jo, něco (možná) určitě. Ale když si vzpomenu, že v tuto dobu minulý rok jsem byla se sestřenkou v Brně a nakupovala věci do školy, moc mi to na náladě nepřidá.
Jediné, co můžu dělat, je konečně něco dělat. ALE MĚ SE TAK NECHCE!... Do háje, na nové etudy jsem ani nešáhla, na přednes jenom na začátku prázdnin a co se týče stupnic a dvojhmatů? Leda prd...

Na začátku prázdnin jsem jela do Turnova na smyčcové kurzy, prakticky jsem si tím prodloužila školu o dalších deset dní (seš cvok?). Ale vlastně to tam bylo dost pohodové, stačilo tak hodinu, dvě denně cvičit a skoro každý den zajít na hodinu k profesorovi na zuš a měli jste celý den volno teda když nepočítám, že jsme večer ještě mívali nějaké koncerty. A každý byl nějak výjimečný :D Ten první, to jsme s kamarádkou vůbec nemohli najít, kde to je. Tak jsme se na to vykašlaly a flákaly se městem - a bum ho! najednou jsem tam byly! Minutu předtím, než koncert začal jsme si valily sednout :D
Na druhý koncert jsme vůbec nešly, nechtělo se nám a tak jsme zůstaly na intru a psaly jsme dopisy.
Na třetím koncertu uprostřed hry praskla houslistovi struna. Čekali jsme asi pět minut a jakmile se vrátil, prohlásil: "Tak tu čtvrtou větu znova." Kamarádka na to: "Tak to je blbý.." :D (Ne, že by se nám to nelíbilo, ale už jsme z tama chtěly vypadnout :D)
Na čtvrtém koncertě hrála nějaká Finka (jo, byl to kurz, na kterém byli i cizinci a to Fini) na violoncello a měla tam hrát jakýsi kus, který byl složen myslím někde v Nizozemsku za okupace nebo tak něco. Čekaly jsme, že to bude něco, z čeho bude čišet smutek atp. To, co jsme uslyšely, to bylo něco příšerného! (Právě proto nesnáším moderní skladatele, technika je možná náročná, ale za poslech to nestojí.) Dovolila jsem si vyřknout poznámku: "Okupace neokupace, ten skladatel to stejně podělal." A co řekl kámoš, když jsem se ho zeptala, jak se mu to líbilo? "Nevím, jestli to bylo větší utrpení pro mě nebo pro nás." (Zlatej Dvořák...) :D
A na pátém koncertě, závěrečném, kde vystupovali žáci, tak tam jsem vůbec nebyla, jelikož jsem odjížděla i s kamarádkou den předtím. Srdceryvné loučení a pápá a šáteček! :D