Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

To, že mi je 15 neznamená, že se začnu chovat normálně. Ne, vážně!

30. července 2011 v 8:50 | Judi |  Mé kecy a názory
Nadpis je snad jasný dostatečně.
Je pro lidi typu mých rodičů, kteří si myslí, že bych se v patnácti už měla začít chovat normálně. Samozřejmě, mám dobré vychování a vím, co se sluší a patří, ale nenechám sebou flákat o zem. Vážně ne. Když se mi něco nelíbí, řeknu to. Klidně se pohádám.
Ech... xD Začíná mi zase hrabat xD

Jo, přesně dneska je mi patnáct... A jestli chcete, pod perexem jsem si napsala všechno, co jsem si zapamatovala (jasně, abych to zase nezapomněla xP) z mého života.
Prosím, máte otevřenou bránu...

Ke článku si můžete pustit hudbu - The Rasmus, In the Shadow - řekla bych, že se k mému životu dost dobře hodí :) Zvlášť ten reférén:

I've been watching,
I've been waiting in the shadows for my time.
I've been searching,
I've been living for tomorrows all my life.

(Díval jsem se,
Čekal jsem ve stínech na svoji chvíli.
Hledal jsem,
Žil jsem celý svůj život pro zítřky.)



Náš (můj) příběh začíná v jedné nemocnici ve Vyškově. Zde se 30.07.1996 v 08:50 narodilo malé dítě vážící 2,75 kg a měřící kolem 48 cm. Byla to holčička.
A tohle mrně, jmenující se Jitka, ještě vůbec netušilo, co ji v dalším životě čeká.
No vážně ne. Nejsem vědma.

Dál si asi do školky nic nepamatuju, ale odhaduju, že jsem se naučila chodit a tak trochu mluvit. No, ale když mi nejvíc rozumněla mamka (na 80%) a ostatní málo (tak 12%), tak to nebyla asi žádná sláva.
Pokud si dobře pamatuji, tak jsem začala nosit brýle. Jasně. Začala jsem komunikovat s okolím. Dostala jsem takový skleněný dudlík za to, že jsem se naučila pořádně mluvit (NIKDY nezkoušejte cumlat skleněný dudlík). Začala jsem si dělat nové a první přátele (o žádných nepřátelích nevím).
A měli jsme tam krutopřísné učitelky. Děsné, abych pravdu řekla.
Copak je normální řvát na dítě, které chce klukům pomoct s uklízením hraček? Jo, řvala na mě jako trhlá. Takový lidi by vážně neměli pracovat jako učitelé.

Úspěšně jsem dodělala mateřskou školku a v šesti jsem se vrhla na školu. Byla jsem v 1.B. První třída vypadala ještě jakžtakž dobře, v dalších se ale už objevily rozdíly mezi mnou a spolužáky. Zkrátka jsem si s většinou (zvlášť v dalších letech) nesedla. A to ani nemluvím o tom trapásku, po kterém mi začali říkat opice. Byla to nehoda, ale nebyla zaviněna mnou. Přesto se to obrátilo jako bumerang a posměch jsem schytala já. To je ale na dlouhé vyprávění.
A v šesti jsem byla taky přihlášena na ZUŠ (Základní umělecká škola). První ročník byla vlastně přípravka, takže na housle jsem začala hrát až od sedmi let.
Ehm, hrát... Spíš skříp skříp a vrz vrz.

V dalším postupu mým životem jsem zjistila, že brekem si nic nevybojuju. Přestala jsem brečet a začala se bít pěstma. V páté třídě jsme se dokonce popraly se spolužačkou, já jsem jí ohnula brýle a obě jsme dostaly poznámku. (Alespoň že JÁ jsem se brýlí zbavila ve třetí třídě - neměla mi co ohnout.)
Kvůli tomu a dalším věcem, jako byly dobré vztahy s učiteli a dobré známky, mě začali spolužáci nenávidět a dělali mi ze života peklo. Vážně, do sedmé třídy jsem neměla žádnou pořádnou kamarádku a byla jsem šikanována. Kvůli tomu jsem občas chodila i k psycholožce. Snažila jsem se obrnit.

Šestá třída - druhý stupeň. Hned jsem si připadala starší. Bohužel, přibyly i další předměty (fyzika, zemák, atd.) a noví učitelé. Naštěstí jsem si rychle zvykla a s učitelkou z ájiny navázala "přátelský" vztah. Byla to vážně úžasná ženská.
Kvůli tomu, že promíchali třídy jsem byla v nové třídě (6.A) s téměř novýma lidma. Moje pověst šla však se mnou, oblíbenější jsem nebyla ani za mák.

Mimochodem, řekla bych, že kolem toho jedenáctého roku jsem začala objevovat svět blogů. První blog, podle kterého jsem se řídila byl www.hilly.blog.cz, který už neexistuje.
A můj první blog (ani si nepamatuju název) a další tři další, byly strašný bLoGííÍÍíQkY, tak začínal snad každý blogař. Pak už jsem se začala věnovat osobní tvorbě. Žádný z mých předchozích blogů kromě tohoto již neexistuje. Změnila jsem se.

V srpnu, desátého, roku 2010 přišla nejzásadnější změna. Poznala jsem Naruta a poznávala svět anime. Alespoň trochu jsem pozměnila chod své duše a v mé hlavě se utvořilo místo na anime. Poznala jsem jiné lidi, kteří měli stejné myšlenky (hlavně viz. Animefest). Začala jsem víc fantazírovat, o čemž svědčí moje povídka, dlouhá přes dvěstě stran a která je kopií Naruta Shippuudenu :) Jenom jsem si tam dosadila svou postavičku, Judi Kasane, která je odrazem mého lepšího já a Judi je prý i moje jméno v japonštině :)
(Jenom malá připomínka pro mě:
Ke dnešnímu dni sleduji: Naruta, Hetalii, Zero no Tsukaima a Kuroshitsuji)

S tímto blogem přišlo i nové světlo. Víc jsem se spřátelila s Myst, a na Folmících (na kterých budu registrovaná už víc jak dva roky) jsem potkala i Kumiko a Nariko, se kterýma jsem si moc dobře sedla.

Animefest, Otaku srazy... všech těch událostí jsem se zúčastnila a ještě určitě zúčastním.
Můj život však nabral obrátek díky dvoum událostem:
1. Dostala jsem se na konzervatoř do Brna (dobře já xD) V houslích jsem udělala opravdu obrovský pokrok, teď už si ještě zvyknout na violu, kterou tam budu studovat :)
2. Zamilovala jsem se (ano, teď vám můžu připadat jako nějaká pomatená růžovka, ale vážně :) ) a začala chodit s klukem, který je sice starší a bydlí ode mě dál, ale mám se s ním skvěle :)

(Zrovna teď si mě jakýsi kluk začal stěžovat, že mu život připadá nudný a stejný, když pořád jen sedí u počítače a nic nedělá xD)

Úspěšně jsem dokončila devítku a jdu vstříc svému osudu.

Dobrá.
Je 30. července 2011.
Ať se to někumu líbí nebo ne, jsem na této planetě již patnáct let. A můj život... Ano, je pestrý.
Děkuji svým kamarádům a své lásce za to, že mě drží v šachu (v životě).
"Pane, hněte mnou do matu."
Tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kumiko-chan ^__^ Kumiko-chan ^__^ | Web | 30. července 2011 v 9:51 | Reagovat

Ještě ráááz!!!
Omedetou!!! ^^
Mělas pěkný dětství ;D :)
Skleněný dudlík! :D Oh... Kumíí chce taky :D

A ta citace na konci je úžasná... Já ji mám strašně ráda... :-D XDD

Ách jo! Všechno nej, nej, nejlepší!!! Judisku, ty naše mamčo ;)) :) :P :D *by mě zajímalo, jak by ti popřála Naríí :D :-D*

2 Judi Judi | 30. července 2011 v 17:37 | Reagovat

[1]: Díky díky! xD Tak se koukni, už mi přála xD Na Facebooku xD

3 Judi Judi | 30. července 2011 v 17:38 | Reagovat

[1]: A taky si myslím, že je ta citace moc dobrá xD

4 Bety-chan Bety-chan | 30. července 2011 v 18:45 | Reagovat

Gratuluju ti.Všechno nej ti přeju(iž po třetí)A uřčitě bje kect že na té občance vypadáš hrozně.T acitace je fakt pěkná.

5 mikehoblog mikehoblog | Web | 1. srpna 2011 v 18:52 | Reagovat

Skleněný dudlík,jo? Dobře ty. :-P

Vše nej,a hodně úspěchů do dalšího životního období. :-D  :-D  :-D

6 Judi Judi | 1. srpna 2011 v 20:55 | Reagovat

Hej vy snad jste si z toho článku zapamatovali jenom ten skleněnej dudlík! xD To jsem se s tím vůbec nemusela  namáhat xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama