Život je boj - tak se tu všichni pozabíjejte a já bych s dovolením prošla.

Můj názor na... Undertale

16. ledna 2016 v 13:12 | Judi |  Mé kecy a názory


Undertale je hra, která vyšla 2015 a získala také nálepku "overreated", tzn. preceňovaná. Tedy, ne oficiálně, ale jen u těch, kteří kvůli nadšeným komentářům čekali dílo tisíciletí. Ale musím říct, tahle hra si mě velice podmanila a řadím ji tudíž ke svým nejoblíbenějším.
Pozor, následující článek obsahuje prozrazení děje!
 

Šílím z koček! (Výstava koček Brno, 14.11.)

17. listopadu 2015 v 14:01 | Judi |  Mé kecy a názory
Zdroj: Facebook, Anette De Wann

Konečně jsem se jako správná kočičí milovnice podívala tam, kde se rozbuší všechna srdce milovníků koček, na kočičí výstavu, přesněji do Brna v Semilassu. Vstupné bylo více než přijatelné - 60Kč pro dospělého, 30Kč pro studenty a důchodce. Bohužel jsem si nezakoupila katalog, takže při rozpoznávání plemen jsem mírně řečeno tápala. Brala jsem to spíš jako laik, tahle kočka se mi líbí víc, tahle méně.
Při vchodu do sálu jsem trochu zmatkařila, byla tam spousta klecí, a jako neznalá jsem málem vlezla do prostoru určeného právě pro chovatele a vystavovatele, aby měli ke svým kočkám přístup. Naštěstí mě jedna slečna upozornila, že to mám obejít, tak jsem se možná vyhla většímu trapasu. Už od začátku jsem si brala vizitky, pokud je lidé měli, hodněkrát mi to pomohlo určit rasu.
Tolik koček jsem ještě nikde neviděla - byly tam perské, kartouzké, burmilly, britské modré, ruské modré, mainské mývalí, ragdoll, sphynx, kanadské sphynx, sibiřské, siamské, a já nevím, jaké další. Jak říkám, v rozeznávání plemen se ještě tak nevyznám, jak bych si přála. Někdy jsme museli kočku v kleci hledat, ani byste nevěřili, jak šikovně se dokážou tito tvorové schovat, a člověk si jich na první pohled nevšimne! Také byste snadno rozeznali ty, které nemají s velkou společností problém. Plaché kočky se nejčastěji ukrývaly, a když neměly kam, tak alespoň ležely či seděly zády k procházejícímu publiku, a také zrychleně dýchaly. Zkrátka dělaly, že tam nejsou.
Už od začátku jsme se s přítelem lišili v názoru, které kočky se nám líbí. Zatímco já preferuji více chlupatější kočky (ale i ty britské krátkosrsté se mi moc líbí!), přišlo mi, že on dával přednost krátkosrstým, hlavně již zmíněným britkám. Shodli jsme se ale, že oběma se nám líbí tzv. "whiskasky".
Největší problém nastal, když jsem se zmínila o své nově nalezené zálibě v perských kočkách! (Do té doby jsem si nemyslela, že by se mi kočky s plochým čumáčkem mohly zalíbit.) Můj drahý je okamžitě odsoudil, nazval je dalšími Voldemorty, a po menší diskuzi mi sdělil, že i když nemá s kočkami vůbec žádný problém, o tuhle by neprojevil sebemenší zájem, kdybych si ji pořídila. Stejně jsem o ni nepřestala uvažovat. :-P

Hledám nahý zadek ze Slovenska!

27. září 2015 v 12:29 | Judi |  Mé kecy a názory
Někdy se vám mohou stát takové věci, že si řeknete "to snad není možný!" Třeba když pomůžete chytit zloděje, který právě okradl nebohou stařenku, nebo pomůžete člověku, kterého popadl záchvat, nebo když vám evakuují školu, protože tam někdo nahlásil bombu. Nic z toho se mi nestalo, když nepočítám, že jsem přihlížela zneškodnění zlodějky v supermarketu (a to jsem ani tomu nenapomohla, protože chodím o berlích. Možná leda kdybych se na utíkajícího zloděje zahákla tou holí a usmýkala ho k smrti).

Můj život je ochuzen o náhody nebo spontánní činnosti. Já mám všechno naplánované jako jízdní řády a snažím se to tak plnit. Nesnáším překvapení typu "na něčem se domluvíme a on/a mi pět minut před srazem napíše, že nedojde". Ale díky některým bílým vranám můj život není úplně bez náhod.

Zrovna před týdnem jsme s komorním orchestrem jeli na Slovensko, kde jsme byli jako hosté pozváni na soutěž Divertimento Musicale 2015. Cestovali jsme pronajatým autobusem, který měl vzadu výhled (některé autobusy tam mají reklamu nebo závěsy, nebo tam nemají nic), a protože cesta byla dlouhá, napadlo kamaráda Lukáše, že budeme mávat na auta za námi (byla jsem tam já, kamarádka Anna a on). Nikdy bych to nečekala, ale hned s prvním autem jsme se spojili. Cestoval tam nějaký pár, muž a žena tak do třiceti let, smáli se a ochotně nám odpovídali stylem "napiš odpověď na A4 co největšími písmeny". My jsme opravdu tímto stylem nějakou chvíli komunikovali! Dokonce jsme si i volali, Lukáš nás představil jako hudební těleso, které jede vystupovat do Rimavske Soboty, slečna nám odpovídala, že taky někam jedou (ale kam, to už si bohužel nepamatuji).
Po chvilce příjemné komunikace jsme se rozloučili a náš autobus sjel z naší společné cesty, a u zadního okna jsem zůstala já a Anna. Ta obdivovala kopcovité prostředí Slovenska, dokud se za náš dopravní prostředek nedostala bílá dodávka, ve které seděl jeden vysmátý chlap za volantem, vedle něj vysmátý kamarád, a u okna seděl vysmátý... zadek. Vážně to byl holý zadek jednoho z těch vtipálků. Zatímco nám spadla pusa překvapením skoro až na zem, ti se v autě nemohli smíchy pomalu ani nadechnout, a než jsme svolaly ostatní, odbočili a už jsme do jejich auta neviděly.

Chápejte, že u holky, která nechodí do barů nebo diskoték, nebydlí ve velkém městě, a když už je ve velkém městě, nezůstává tam až do rána, kdy opilci chodí z podniků, je tohle něco, co prostě normálně neuvidí (teda, ne, že bych to ještě někdy chtěla vidět). Tento zážitek se nemůže srovnávat s narozením dítěte, s duhou, ani s výhrou v loterii, ale je to něco, co si budu pamatovat asi do konce života, a až to budu vyprávět kamarádům, ti budou čumět, zakrývat si ústa, obracet oči v sloup a říkat: "To snad není možný!"
 


Maturita 2015 - Jidáš a poprsí Pallady

6. května 2015 v 14:28 | Judi |  Mé kecy a názory
Zdravím všechny, kdo čtou tento článek.
Jsem maturantka roku 2015 a chci se krátce vyjádřit k letošním maturitám (hlavně k didakťáku).

Upřímně, je mi celkem jedno, jak jsem to napsala. Je mi jedno, že neznám Jidášovo příjmení, a nevím, co je poprsí Pallady (i když jsem to shodou okolností doplnila správně). A taky mi pořádně nejde určování vět hlavních a vedlejších, a podle krátkého životopisu poznám jen polovinu autorů. Líbí se mi videoparodie či fotomontáže bavící se na účet letošního zadání.

Co se mi ale nelíbí je vyjadřování se některých jedinců, kteří si myslí, že nevědět je trestuhodné. Za nevědomost třiceti stříbrných a Pallas Athény by nejradši kamenovali, či řezali hlavu od těla. A taky jsem viděla prohlášení, že lidé, kteří by nedali didaktický test, jsou dobří akorát na dárcovství orgánů a mohou se jít zastřelit.

I kdyby to byl pouze vtip, takové jednání mě velmi mrzí, zvlášť takové řeči. Docela mě to zasáhlo. Vždyť nikdo z nás není dokonalý. Občas je to o (blbé) náhodě a člověk neví, co si s otázkama počít. Nemívám problém ve škole, a upřímně, za neinteligentní se nepovažuji - a kvůli smůle bych najednou mohla být terčem vtipu a hlášek, že jsem dobrá akorát tak na pitvu pro další lékaře.

Já vím, že si mnozí řeknete: "Neber to tak vážně." Závidím všem, co to dokážou - já totiž ne. :)

P.S. Je celkem zajímavé, jak podle toho někteří vyvozují inteligenci maturantů.

Když se k Vám přitulí kočka...

24. února 2015 v 17:33 | Judi |  Mé kecy a názory
Není nic lepšího, než psát článek o kočkách v době, kdy si máte dělat maturitní otázky z dějin. Když se ale dívám na to, kolik jsem toho napsala, musím uznat, že z celkového poštu je toho málo, ale snad nebude zlé, když si udělám malou pauzu úvahou o kočkách.
(A sledováním dělníků na střeše nedalekého zámku.)

Každá kočka se projevuje asi trochu jinak. Některé si přijdou pro pohlazení samy, sednou si do klína, lehnout na břicho (případně na obličej), přiskočí si k vám na gauč, abyste se s ní mohli rozdělit o kousek něčeho dobrého. Na druhou stranu, najdou se i tací, kteří o lidský kontakt vyloženě nestojí. Už jsem párkrát uvažovala, která kočičí povaha by se mi víc hodila.
Když se potřebuji učit nebo mít klid, tak určitě ta chladná netykavka. Moje nejdražší koule chlupů má totiž dobrý zvyk žádat si hlasitě o pohlazení v době, kdy se chystám učit, jako dneska, když jsem se chystala na psaní materiálů. Kdyby si ke mně alespoň lehla, nevadilo by mi to, ale zrovna u mojí kočky za ní musíte chodit v předklonu a hladit ji. Většinou si totiž nelehne, ale chodí svou trasu ložnice - koupelna, těch pár metrů pořád dokola.
Ale asi by mi chybělo, kdyby se stranila mého hlazení, občas si nevyskočila na mou postel a nezabrala mi polštář zrovna, když se chystám spát. A když spustí svoje předení, to je ta nejkrásnější hudba na světě. Občas si poposedne, zvedne se, udělá malé kolečko, přitom se mi otře o nos, bradu, cokoliv, co je k ní nejblíž, napolohuje se a znovu si lehne. Při hlazení určitě nevynechávám místa jako jsou hlava, za ušima, krk, hrudník, záda celkově až ke kořenu ocasu. Snažím se vyvarovat zadním nohám a nehladit příliš blízko břicha - to nemá ráda. I když se vyvalí na záda a projeví tím svou důvěru a spokojenost, nesmíte jí sáhnout na břicho. Neškrábla by sice, ale bylo by po spokojenosti.
A tak si ležíte nebo sedíte a kočka vedle vás, spokojená. Víte, že by mě opravdu potěšilo, kdyby mi lehla i na klín? Ale to se nestane. Když byla malý kotě v garáži, to byla na mým klíně v jednom kuse, bylo to totiž to nejteplejší místo. Ale jakmile se dostala do bytu, už se našla i pohodlnější místa.
Líbí se mi ty kočičí projevy spokojenosti. Natahuje krk, přivírá oči, otírá se, vyvaluje bříško a protahuje se. Někdy i vystrčí drápky a přešlapuje. Hýbe ocasem. A když začíná třepat zadní nohou nebo se umývat, tak dává najevo, že hlazení už stačilo.

Hlazení kočky je úžasný relax. Pokud vás má ta kočka ráda. A pokud vy máte rádi ji.
Hmm... Asi se s tou chlupatou koulí půjdu ještě na chvíli pomazlit. Pohlaďte i vy své mazlíky! (Ať už je to kočka, křeček, pes, had nebo ještěrka... Nebo pavouk.)

Zábavy střízlivých

1. ledna 2015 v 8:54 | Judi |  Mé kecy a názory
Drazí čtenáři a náhodní zbloudilci,
nehodlám vám v tomto pidičlánku přát šťastný a veselý rok 2015 (tak jo, chci, ale až na konec), protože je dost možné, že už jste to slyšeli tolikrát, že vám to leze krkem. Já to slyšela čtyřikrát, pětkrát možná a už mi to stačilo.
A taky nebudu popisovat žádné zlomyslnosti, co bych mohla páchat nalitým sousedům ve městě - když nepočítáte "výměnu" bouchacích petard s malou bandou puberťáků, kteří nám je házeli pod okna a my jim na oplátku házeli petardy "na hlavu" (dvě věci - ano, vím, že pod okno a na hlavu je sakra rozdíl, a uvozovky znamenají, že jsme nemířili přímo na hlavu, pouze šly jejich směrem). Pokud vím, nikdo nebyl zraněn.

Jako správně zadaná jsem trávila Silvestra v přítomnosti mého přítele, a byli jsme v klidu doma. Takže ne, nebyla jsem někde ve společnosti, což by pro polovinu z vás asi bylo mnohem záživnější. Zkrátka, jsem člen naší komunity, který nechodí na večírky, ze stužkováku odešel už v jedenáct večer, na discu jsem byla poprvé (už) minulý rok v létě, nepije, nekouří, a tyhle zábavy ho nijak moc netáhnou. :) Nuda, co?
Jediným jakýmši zpestřením večera (kromě občerstvení) bylo asi hraní karet - a doufám, že tohle si můj drahý čte, protože jsem tě v celkovém skóre porazila :P - a taky jsem se pořádně rozbrečela u filmu. S ohledem na "jak na Nový rok, tak po celý rok" jsem si asi neměla pouštět Hvězdy nám nepřály. Tento rok budu strašně ubulená.
O půlnoci po připití jsme vyrazili ven, a asi mě nemělo překvapit, že bylo tolik lidí nalitejch. Ne každý čeká na ohňostroje jako já. :) Některé kreatury bylo celkem zajímavé sledovat, ale zůstali jsme radši na "kraji" společenského mumraje - bylo to bezpečnější a navíc jsme měli rozhled na ohňostroje, které byly v různých částech města. Nejvíc mě ale šokovala skutečnost, kolik opilých mělo pravděpodobně (už podle vzhledu) pod osmnáct, pokud teda vůbec dosáhli patnáctky. Něco mi uniklo, že tohle nepovažuju za zábavu, ale naopak za smutnou realitu? Asi bych hodně těžce nesla, kdyby na tom byly moje děti stejně.
Po ohňostrojích na které jsme byli schopni dohlédnout jsme se šli projít, přitom jsme zapálili tři římské svíce a vystřelili několik světlic. Nezapomenu zmínit i to, že si drahá bývalá od mého přítele vzpomněla a napsala mu krásnou nenávistnou smsku, ať má tak málo lásky jako ona. Tvoje smůla, že nejseš šťastná, čůzo, jak si to zařídíš, takový to máš. (Radši se neptejte - dlouhá a komplikovaná nenávistná historie, a proč si tím kazit Nový rok, že?)
Zatímco většina lidí ještě oslavovala, já už ležela v peřině a spala. Ráno se nám naskytl pohled, který tak trochu rozšiřoval podvědomí o tom, jak moc se slavilo a jak moc byla většina lidí zmatlaných, a to nemluvím jen o rozbitých lahvích, zdemolovaných krabic od ohňostrojů nebo o převržených popelnicích. A byly to stopy ve sněhu, které napovídají každému, kdo má alespoň trochu představivosti, míru alkoholu v krvi majitele stop. (Nezapřu jistou dávku škodolibosti, ale ráda jsem se zasmála při představě lidí těžko se udržujících na nohou, nemluvě o tom, že někdo objímal - nebo se srazil - pouliční lampu.)

Jasně, je víc zábav střízlivých - když vydržíte na párty, můžete kamarádům další den vyprávět, co všechno prováděli a smát se jejich výrazu, až si budou chtít vzpomenout. Nebo dokonce jim ukázat video, kde zpívali ruské písničky uprostřed Moraváku (záležitost jednoho mého kamaráda). Nebo vyprávět, jak váleli sudy po zahradě s mobilem v u ucha (záležiost mojí kamarádky - viděla jsem to a ještě víc na vlastní oči). Je toho spousta, a já jsem ráda za jisté výhody, které abstinence obnáší - netrpím bolehlavem, návaly, "okny", apod. Kdo pije, ať pije, já asi ještě dlouho zůstanu u Kofoly ;)

Takže všem krásný rok 2015 - pijanům, ať jim brzy pomine kocovina, nezadaným, ať najdou nové lásky, zadaným, ať jim vydrží staré lásky (doufám, že tohle bude i můj případ!), nemocným, ať se vyléčí, zdravým, ať také zdraví dlouho vydrží. A všem přeju lásku a štěstí, protože to každý člověk potřebuje.
A vy mi můžete přát, ať se mi letos povede maturita. Ne, že bych během svého volna udělala nějakou práci, sakra. :-D


Pojď na kafe aneb Najděte si skutečného partnera

25. listopadu 2014 v 22:01 | Judi |  Mé kecy a názory
Rozhodně tu nehodlám doporučovat žádné seznamky, nebo vyprávět jak jsem si přes tyto webovky našla skutečnou lásku. Nebudu ani tvrdit, že je to nějaký podvod. Naopak, dnes to bude pouze kratičký článek s trochu ironickým podtextem.

Takže, jak to začalo? Mailem.
Přišel mi mail od Pojď na kafe a zvalo mě na jejich internetovou seznamku. První, čeho jsem si všimla, byla hezký desing mailu (a i stránek, které jsem později rozklikla). Na druhý pohled už mě email trochu zarazil. Hned v záhlaví pod tučným nadpisem "Najděte si skutečného partnera" byl citát "My ženy potřebujeme krásu, aby nás muži milovali, a hloupost, abychom milovaly my je."
Normálně bych se nad citátem zasmála, ale není to v případě seznamky trochu nevhodné?
Následovalo několik fotek nabízených (pardon, lepší výraz mě nenapadl), musím uznat, že byly na úrovni a pravděpodobně to nebyl žádný fígl webu (od té doby, co jsem přečetla články od Protivné Blondýny začínám fotky kontrolovat na Googlu). Když jsem sjela úplně na konec stránky, celkem mě pobavila věta "Nechcete-li nadále dostávat novinky ze seznamky Pojď na kafe, není z vaší strany potřeba žádná akce a emaily vám již posílat nebudeme."
Rozhodně změna oproti otravným webovým spamům, u kterých musím to musím rušit ručně. (V této větě si představte mírnou ironii.)

Ale neodolala jsem a klikla jsem na jejich stránky. Jak už jsem psala, velmi se mi líbí svým vzhledem, působí uspořádaně. Ale samozřejmě, pro prokliknutí se dále nebo k účastníkům této seznamky je třeba registrace. Byla jsem ráda, že jsem odolala pokušení malé sondy - stránka je totiž jistým způsobem placená. Nevím, jestli samotná registrace, ale rande určitě. Podle toho, co jsem pochopila z jejich otázek a odpovědí, nabízí se vám jednotlivé profily (takže není možnost vidět všechny najednou). Pokud o někoho máte zájem, přesune vás to do virtuální kavárny, kde je podmínka koupení dvou virtuálních káv (takže tohle je ten poplatek). Stejně jako ve skutečnosti (jak píšou na jejich stránce) nemůžete tam sedět do nekonečna, takže je schůzka časově omezená. A buď si stihnete vyměnit kontakty nebo máte zbytečně utracené kredity za kafe.

Nikdy jsem na žádné seznamce nebyla, takže netuším, jestli si i ostatní takové weby něco účtují, jen mi to přišlo jako celkem zajímavý způsob. I přesto je mi stránka celkem sympatická, ale do internetových seznamek bych asi nešla. Ne vždy víte na sto procent, kdo je na druhé straně.

Vánoce jsou za dveřmi, deprimující listopadový týden... Mám začít panikařit?

23. listopadu 2014 v 19:00 | Judi |  Mé kecy a názory
Asi to spousta lidí neuslyší rádo, protože stejně jako já možná mají Vánoc plné zuby (hlavně díky aktivním obchodním řetězcům, které nám cpou nutnost nakupovat vánoční dárky a ozdoby už od října), ale Vánoce opravdu jsou za dveřmi. U nás doma táta nejčastěji na konci srpna prohlásí: "Děcka, za chvíli budou Vánoce." A jak jsem zjistila, má pravdu. Celé ty tři měsíce utekly strašně rychle. Ve škole jsem ve stresu, protože úplně nestíhám to, co bych stihnout potřebovala, nehledě na to, že stres pochází z pocitu méněcennosti a z porovnávání se s ostatními (no jo, nejsem dokonalá, často si připadám jako méněcenné klubko nervů). Ale o tom teď ne.

Nejhorší je pocit, že je konec listopadu a pro některé z mé rodiny ještě nemám ani vymyšlené dárky. Třeba pro mamku. Kniha a drogerie jsou velmi obehrané dárky, v líčení se nevyznám, a rozhodně jí nechci nic pořizovat do kuchyně. Tak jak nadchnout padesátiletou pokladní, která vypadá, že opravdu nic nepotřebuje? Jsem úplně neschopná dcera, když nedokážu vymyslet dárek své matce?
Naopak, dárek pro tátu byl první z dárků, který jsem pořídila. A myslím, že jsem se vůbec netrefila špatně. Protože velmi obdivuje klasickou hudbu a Janáčkovo kvarteto, dostane pod stromeček dvě CD s jejich repertoárem, které mi laskavě poskytl můj profesor na violu a člen Janáčkova kvarteta - pan Jan Řezníček. Dárek pro hlavu rodiny pro mě bývá na Vánocích to nejtěžší, ale letos jsem si poradila. (A pro pana Řezníčka taky musím něco vymyslet.)

Co se týče listopadu, nastalo pro mě období, kdy je akorát hnusně, nic se mi nechce, jsem ospalá, a jediný způsob, jak to přečkat, je u mě hrnek velkého čaje a čtení si v peřinách. Obávám se však, že by mi ve škole omluvenku "podzimní spánek" nevzali. Takže poslední týden jsem byla na všechny akorát protivná, zpomalená a div jsem s tou violou opravdu netřískla (pitomý Bach a jeho rondo).

Zveme Vás na Kytici! - aneb Do Brna za trochou kultúry!

15. října 2014 v 22:05 | Judi |  Mé kecy a názory
Poznámka: Děkuji za všechny krásné komentáře u předchozího článku o kotěti. Je to moc milé a Vaše podpora mě velice potěšila. Už je mi lépe. :)
Jo, a ta chyba v názvu jen schválně... Jen pro jistotu. :D


Prostřednictvím tohoto článku Vás chci pozvat na vystoupení žáků Konzervatoře Brno. Zpracovali jsme díla pánů Erbena, Fibicha a Martinů, a po měsíci a půl jdeme do světa! (No, tak do Brna...) Můžete se těšit na hudbu symfonického orchestru a zpěv (recitaci) a choreografie pěveckého oddělení. A myslím si, že je na co se dívat (dle mého skromného názoru).
Vstup je dobrovolný. :)
Pokud byste se chtěli přesvědčit, do čeho jdete, mám tu i malou ukázku, díky natáčení České televize.
Na závěr bych to chtěla doplnit perličkovým pozváním mého kamaráda (ať je tu taky trochu veselo):
"Nenechte si, milí přátelé, ujít hlavy bez tělíček, mrtvé milence, Štědrý večer (klidně i několikrát letos), navíc všechno za jeden večer. Děláme na tom a je to čím dál děsivější (myšleno pozitivně)!
Jo, a kdo nepřijde, s tím se nebudu bavit. :-D "

Vyjmenujte jednu věc, která vás dnes přiměla k pláči...

6. října 2014 v 21:47 | Judi |  Mé kecy a názory
Je konec... Možná bych měla smazat předchozí článek, protože to koťátko už není. Bohužel boj nevydrželo a vzdalo se. Odpoledne s ním byli rodiče na veterině, kde oznámili, že jedinou možností v tomto případě jsou antibiotika, a ty jí buď pomůžou, nebo zabijí.
A bohužel vyhrála druhá možnost.
Maličká nám zemřela v náručí, kdy se s námi alespoň posledním pohledem rozloučila. Naposledy jsem ji pohladila a pak nastal konec. Jsme z toho všichni špatní, za tu krátkou dobu jsme si ji nesmírně oblíbili. A stejně máme pocit, že jsme jí nedokázali pomoci.
Nabídli jsme jí poslední dny lásky, tepla a alespoň nějaké něhy. Kéž by věděla, že jsem ji opravdu milovala. Ještě teď myslím, jak mi šplhala po nohavicích a vrněním mi dokazovala svou vděčnost. Mám pocit, že jsem s ní strávila málo času, a je mi to strašně líto.
Doufám, že věděla, jak ji milujeme.

Kam dál